čepičatka jehličnanová
čepičatka jehličnanová:
Čepičatka jehličnanová patří mezi smrtelně jedovaté druhy a přestože svojí velikostí a vzhledem ke sběru příliš neláká, měli bychom ji bezpodmínečně dobře znát.
Toxiny, které obsahuje jsou termostabilní, což znamená že způsobují otravu i po důkladném tepelném zpracování. Je téměř nebezpečná jako muchomůrka zelená a dokonce obsahuje podobně jedovaté látky! Roste místy dosti hojně a setkat se s ní můžeme především ve smrkových nebo borových lesích na tlejících kmenech a pařezech, ale také na místech kde se zpracovává dřevo. Objevovat se začíná zhruba v srpnu a spatřit ji můžeme ještě v prosinci.
Popis: Klobouk 10-40 mm, vyklenutý až plochý, hladký, lesklý, načervenale nebo nažloutle hnědý, za vlhka tmavší, s ostrým a prosvítavě rýhovaným okrajem, často zdobeným zbytky vela, pokožka klobouku slupitelná, lupeny nahnědlé, poměrně husté, na třeň zoubkem sbíhavé.
Třeň 20-60 x 2-6 mm, výrazně bělavě vláknitý (nikoli šupinatý), jinak nahnědlý, směrem k bázi tmavší, zdobený jemným prstýnkem. Dužnina světle okrová, ve třeni hnědavá, s příjemnou moučnou vůní!
Zaměnit ji můžeme za jiné podobné čepičatky, ale také za opeňku měnlivou (Kuehneromyces mutabilis), jež se vyznačuje ovocně nasládlou vůní dužniny a růstem na listnáčích. Nebezpečí možné záměny umocňuje také fakt, že si oba druhy mohou prohodit svoje stanoviště, takže čepičatku jehličnanovou můžeme objevit i na listnáčích!
Další možné záměny mohou být za některé jedlé kržatky a v některých případech dokonce za penízovku sametonohou (Flammulina velutipes), která roste převážně trsnatě a liší se především zcela odlišným třeněm.
